************** Rozdáváme vánoční dárky ke každé objednávce na 3.000.-Kč / 120EUR !! **************

CD přehrávačům je 35 let. Změnily hudební průmysl a odcházejí do důchodu Zdroj: https://technet.idnes.cz/cd-prehravacum-je-35-let-0bk-/tec_audio.aspx?c=A171002_101546_tec_audio_nyv

CD přehrávačům je 35 let. Změnily hudební průmysl a odcházejí do důchodu

 
Úplně první CD přehrávač, Sony CDP-101, přišel na trh před pětatřiceti lety. Digitální hudební formát převálcoval své analogové předchůdce a změnil hudební průmysl.
Dívka poslouchající nejspíše prázdný CD přehrávač.

Dívka poslouchající nejspíše prázdný CD přehrávač. | foto: Profimedia.cz

 

Když v roce 1982 přišly na trh první přehrávače hudebních kompaktních desek, byla to revoluce. Oproti vinylovým gramofonovým deskám byl kompaktní disk podstatně menší a snadněji se s ním manipulovalo. Na rozdíl od desek se při přehrávání neopotřebovával a záznam tak neztrácel na kvalitě.

Novinkou také byla možnost začít přehrávat konkrétní vybranou skladbu a reprodukci kdykoli přerušit a pokračovat skladbou jinou - to u gramofonových desek sice s trochou šikovnosti šlo ručně udělat také, ale uživatel při tom riskoval poškození desky, nebo snímací chvějky. U CD nic takového nehrozilo. Původně se kompaktní disk koncipoval na přehrávací dobu 60 minut (tedy maximum podobné jako u LP desek), nakonec se však zvětšila na 74 minut - prý proto, aby se na jeden disk vešla celá Beethovenova devátá symfonie.

Na český přehrávač se čekalo dva roky, na desku šest

První přehrávač hudebních kompaktních disků se jmenoval Sony CDP-101 a funkčně se příliš nelišil od současných přehrávačů. Pro český socialistický trh byl důležitý přehrávač Tesla MC 900, který od roku 1985 licenčně z dovezených dílů montovali v továrně Tesly v Litovli - technicky šlo o přehrávač Philips CD204. Prvním vydaným hudebním diskem bylo album The Visitors skupiny ABBA, prvním českým titulem lisovaným v Loděnicích u Berouna byl v roce 1988 cyklus symfonických básní Bedřicha Smetany Má Vlast.

V průběhu let vznikly také CD měniče, kdy uživatel do přehrávače vložil 3 - 200 disků a ten se pak choval jako hudební jukebox. Vznikly také přenosné modely do kapsy (tedy, do kapsy u bundy, nebo spíše do batůžku) a do auta, jejich první generace však bojovaly s výpadky reprodukce při otřesech, což vyřešila až elektronická vyrovnávací paměť - mechanika do ní uložila několik desítek sekund zvuku dopředu a po otřesu, který přerušil proces čtení, tak měla potřebný čas k nalezení stopy a opětovnému zahájení čtení digitálních dat.

V roce 1996 byla do specifikace formátu přidána možnost uložit textové informace, takzvaný CD-TEXT.

Vypalování změnilo průmysl

V roce 1988 byla dokončena i specifikace nahrávatelného CD, postupně se ujal název CD-R (CD-Recordable). Masověji se u nás disky začaly vypalovat až kolem roku 1996, kdy klesly ceny za vypalovací mechaniky i prázdné disky na snesitelnou úroveň (stále však ne běžně dostupnou). V roce 1997 přibyl ještě opakovatelně nahratelný a opět smazatelný disk CD-RW (CD ReWritable).

Spotify a iTunes možná zabíjejí hudbu. A co děti, budou mít co poslouchat?

 

 

Vypalování CD byl historicky první způsob vytváření zvukové kopie zcela 1:1, kdy kopie měla identickou zvukovou kvalitu jako originální nahrávka - při kopii z kazety na kazetu, nebo gramofonové desky na kazetu vždy k degradaci zvukové kvality došlo. Vypalování tak umožnilo nejen „domácí“ kopírování na vysoké úrovni, ale i kopírování masové - kopírované disky se prodávaly na tržištích, nebo například studentských kolejích. Při vysoké ceně originálních nosičů a zlevňujících se prázdných médií i vypalovacích mechanik (či stolních CD rekordérů) získalo kopírování rychle na oblibě a pro hudební průmysl začalo být problematické.

Hudební průmysl nereagoval úpravou cenové politiky či jinými kroky respektujícími nové technologie a potřeby uživatelů, ale naopak mohutně investoval do protikopírovacích ochran, které se však v drtivé většině případů minuly účinkem. Proces klesajících prodejů hudebních nosičů pak ještě zrychlil nástupem digitálních hudebních souborů a jejich distribuce přes internet ... ale to už je jiný příběh.

Zvuková kvalita předmětem debat

Kolem zvukové kvality hudebních CD vznikla spousta mýtů, přiživených především v devadesátých letech populárním a zcela nepravdivým konstatováním - „je to digitální, kvalita je vždy stejná, vždy perfektní“. Extrémní příklad - digitální je i přenos telefonních hovorů, ale hudbu byste tak poslouchat nechtěli.

Hudební CD obsahuje digitální signál s lineární pulzně kódovanou modulací, vzorkovací frekvencí 44,1 kHz a 16bit délkou digitálního slova. Datový tok je 1,41 Mbit/s. To jsou parametry, které umožňují velmi kvalitní zvukový záznam. Výsledná kvalita zvuku je však závislá zejména na práci zvukařů, kteří nahrávku pořídí, smíchají a kteří vytvoří master pro výrobu CD. Smutnou pravdou proto je, že většina nahrávek na CD kvalitativní potenciál média vůbec nevyužívá.

Audiofilové (milovníci opravdu kvalitního zvuku) mnohdy preferují vinylové desky, například pro lepší vyjádření hudebního prostoru. Komplikací je, že některé nové tituly jsou vyráběné ze stejného digitálního masteru jako CD a zvuk vydání na obou médiích je pak takřka shodný.

Po roce 2000 vznikla dvě nástupní optická média o stejné velikosti jako CD, takzvané SACD a DVD-Audio. Umožňovala uložit digitální zvuk ve vysokém rozlišení a multikanálový (prostorový) zvuk, ale obě potřebovala speciální přehrávače a jak přehrávače, tak hudební tituly, byly poměrně drahé. Oba formáty se tak příliš neuchytily.

Budoucnost je bez médií

V současnosti již není pochyb o tom, že i hudební CD již pozvolna míří do důchodu. Nahrazují je jak digitální hudební soubory, zejména FLAC ve vysokém rozlišení uspokojí i velice náročné posluchače, tak především digitální streamovací služby typu Spotify nebo Tidal. U nic již posluchač nevlastní ani médium, ani soubory - pouze platí měsíční poplatek umožňující mu poslech hudby dle vlastní volby. Jakmile platit přestane, nezbude mu nic.

Hudební CD dnes odešla do důchodu. Nejlepší streamovací služba je v ČR

 

Zatímco se gramofonové desky dočkaly „comebacku“ své popularity, u hudebních CD toto neočekáváme. Zatímco s deskou přichází i ten rituál jejího vyjmutí z obalu, nasazení na talíř, očištění grafitovým smetáčkem, nasazení přenosky ... a prohlížení si velkoplošného grafického obalu, CD tyto emoční složky v takové míře nenabízí.

Přesto jsme přesvědčeni, že zbavovat se sbírek hudebních CD tak, jako to mnozí udělali se sbírkami vinylových desek, by bylo velikou škodou. Není důvod, aby se 12cm digitální kotoučky v přehrávačích netočily i za další desetiletí.

Oprava 15:57 - nešlo o Dvořákovu, ale Beethovenovu devátou symfonii.

 
 
Autor: Václav Nývlt

 

Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním.